MONTYHO PŘÍBĚH

Když se zpětně dívám, kde začala cesta k tomuto albu, jsem si jistý, že to byl okamžik, kdy mi sestra ve fakultní nemocnici Ostrava předávala hmotné statky mého otce. Pytel s oblečením, obouchaný mobil a ošuntělou peněženku.
Peněženka byla plná nějakých účtenek a papírků, jen v kapsičce na drobné cinkalo osm korun a malý nasazovací můstek se třemi spodními zuby.
Vnímal jsem to jako konec jednoho člověka, jako konec jednoho neuvěřitelně komplikovaného vztahu otce a syna. V tu chvíli mě ani náznakem nenapadlo, že to všechno právě začíná.
Přijel jsem domů, podladil kytaru a všechnu tu bolest vkládal, tak jako již mnohokrát, do tónů, které na mě padaly z nebe a mísily se se slzami a vzlyky.
Tehdy poprvé jsem napsal a vyslovil řádek “….. po tátovi zbylo mi jen osm korun a tři zuby, už nikdy nepochopím….”.
Toužil jsem najít cestu jak z toho utéct, hodně jsem psal, ale vůbec to nešlo. Všechno bylo tak neuvěřitelně pateticky laciné a jediné co mi čas od času pomáhalo vzdálit se od vlastní bezmoci, byla konverzace s Petrem.
Petr Kamiš je takový zvláštní patrón…
Naše diskuze vypadaly tak, že jsem mluvil a on mlčel. Dlouhé hodiny jsem takhle mluvil a on dlouhé dny mlčel. Často mě napadalo, že jeho mlčení je vlastně jakýsi projev nezájmu, zvláště pak, když mi na mou bolest odpověděl… teď čtu o Paulu Mc Cartney… a začal vyprávět něco, co vůbec nesouviselo s daným tématem. Jenomže, když jsem si doma v posteli přehrával svůj monolog a jeho pět vět, začaly mi docházet souvislosti a tak přišla chvíle, kdy jsem Petra začal poslouchat.

Abyste rozuměli, byla doba, kdy moje ego převyšovalo všechny známé výšiny. Co mi bude povídat někdo, kdo tydlikal s novoborskými Zhasni, Já jsem ten kdo stál vedle největších folkových ikon, Já jsem ten jehož písničky ty ikony hrály…

To je vlastně i důvod, proč jsem léta nic nevydal.
Byl jsem přesvědčený, že to nemá cenu, a že je to úplně zbytečné…

Jenomže najednou tady byl fousatej chlap, který když něco říkal, dávalo to smysl. Díval se na věci úplně jiným pohledem, než jsem já byl vůbec schopen a jeho nápady měly smysl.

Nikdy jsem nedisponoval uměním napsat hudbu k textu. Moje práce vždycky potřebovala souběh hudby, slov a emocí. A pak mi jednou Petr poslal text, svůj příběh, který se stal před několika dny a ze mě vypadla melodie, jako bych ji měl v sobě ukrytou mnoho let. Potom další a další. Přicházelo to jako z nebe a já je jen sbíral a vkládal do pomyslného košíku upleteného ze svých strun.

Pořád jsem měl v hlavě těch “osm korun a tři zuby” a najednou mi docházelo, že to co mi zbylo po tátovi je mnohem více než hmotné statky.
Popravdě ho podezřívám, že jakmile jsme s Petrem začali na něčem pracovat, vzal ty obrovské nebeské nůžky, ustřihl mi jednu hudební hvězdu a hodil ji po mě. 

Když jsem se Petra po dlouhých měsících zeptal, jak to uděláme s autorstvím, protože mnohdy jsou jeho slova propleteny mými on jenom odvětil…., „na to se vykašli, to byl bůh hudby, my ty písně jenom posbírali“.

tak to je příběh této desky….
děkuji, že nám bylo dáno, abychom mohli tak hojně sbírat….