Před mnoha lety se zvučím v Těrlicku. Najednou mě pozdraví takový mladý pár a prohodí se mnou pár slov. Jsem docela zmatený, protože oba mluví slovensky a přesvědčují mě, že přijeli na můj koncert.

Jasně občas na Slovensku hrávám, ale jet na koncert dvěstě kilometrů je docela úlet. Po koncertě sedím s těmi lidmi u stolu a dozvídám se podrobnosti tohoto setkání.

Jo, jeli sice na koncert, ale spojili to s návštěvou rodiny ve Frýdku-Místku, takže ego zase rychle dolů.

Časem se ovšem naše setkání stávají tradicí a z nás tří přátelé. A jak to již s přáteli bývá, dozvídáme se o sobě víc a víc. Vyprávím příběhy ze svého života, které jsem vložil do svých písní, o tátovi, o bráchovi nebo o škaredé holce. Mluvím docela hodně, takže na sebe prozradím třeba i to, že celkem ujíždím na Harry Potterovi.

Roky plynou a s Petrem začínáme pracovat na AQUARIU.
Posílám Adélce a jejímu muži různá dema písní a tak mě napadá, že Adéla je vlastně jediný člověk, který krom toho, že zná všechny mé příběhy, je i grafičkou a architektkou.
Při jedné z návštěv, ji říkám, že bych byl moc rád, kdyby mi vytvořila logo k desce.

Když se mě ptala, co by tam mělo být, řekl jsem ji – VŠETKO ADÉLKO, VŠETKO.

A ona to zvládla….

Vložila do toho loga všechny pomyslné pyramidy, na které jsem toužil vyšplhat a zase z nich sletěl, všechny ostré hrany, na kterých tak často balancuji, stále se opakující bludný kruh a naději v jeho přerušení, drobnohled mravokárců a zároveň mou touhu všechno ukázat…

V těch pár čarách je celý můj život, mé relikvie života….